Na Žižkově, kde bydlím velkou část svého života, žijí vedle sebe různé skupiny občanů a Romové tvoří jednu z nejvýraznějších.
Dnes je první školní den v Základní škole na Havlíčkově náměstí a já stojím před dvanácti letošními romskými prvňáčky. Přemýšlím, kolik jich tu bude zítra, za měsíc, za devět let a komu z nich se podaří překlenout sociální propast a plně se začlenit do společnosti, ve které každému ráno zvoní budík do práce a před spaním se dětem čtou pohádky?
Dnes těmto a spoustě dalších dětem zazněl startovní výstřel do nového života. Nikdo není všemocný a neumí zázraky a přání většinou nestačí. Ale tyto děti a jejich rodiče se mohou nejvíce zasloužit o svůj budoucí kvalitní život.
Znám tuto školu, jsem členem školní rady, a dobře vím, že cílem všech, kdo tu pracují a pomáhají, je vzdělávat právě děti ze sociálně znevýhodněného prostředí takovým způsobem, aby vyrovnaly handicap daný přístupem rodiny ke vzdělání, aby absolvovaly základní školu a našly uplatnění v budoucím životě i na trhu práce. Kdo pracuje, nepobírá sociální dávky, platí si pojištění a odvádí do státní kasy daně. Z toho plyne jednoduchá rovnice - o co více stát investuje do vzdělávání, o to méně musí vynakládat na boj s kriminalitou a dalšími sociálně-patologickými jevy.
Rozdala jsem dětem malé dárečky s přáním, aby to co dneska umí namalovat na konci školního roku uměly napsat, aby vydržely ve školních lavicích a před tabulí zase všichni ti úžasní pedagogové, asistenti a poradci. Všem nám držím palce, vždyť společnost je od slova „spolu“, ne „vedle“ nebo „za dveřmi“!
