Melody Makers Ondřeje Havelky rozvibrovali Obecní dům swingem tak, že udržet nohy decentně na podlaze byl nadlidský výkon. Konal se zde benefiční koncert pro české „děti ulice“, který pořádalo občanské sdružení Projekt šance.
Samozřejmě nadsázka – skutečný výkon už 18 let podává pan László Sümegh, který se o „děti ulice“ stará. Za ta léta dobře ví, že to není jídlo, oblečení, střecha nad hlavou, co nejvíce postrádají, ale životní, sociální a pracovní návyky. Děti, které vyrostly bez rodiny, v prostředí kolektivního sociálního zařízení většinou končí v 18 letech na ulici. Saskia Burešová děkovala z podia všem dárcům a podporovatelům projektu Šance za menší, či větší částky. Jediný hotel Hilton zároveň nabídl i práci, přitom Agrofert pana Babiše, nebo OKD pana Bakaly by také neměly mít problém jednotlivce zaměstnat. Motto projektu k tomu přímo vybízí: „Není umění někomu v nouzi dát najíst, ale naučit ho na jídlo si vydělat.“
Minulá vláda prosadila ve sněmovně novelu zákona o sociálně-právní ochraně dětí a tím umožnila veliký rozvoj pěstounské péče. Mnoho dětí tak nově dostává šanci vyrůstat v rodinném prostředí. Mediální výrok Karla Schwarzenberga o podpoře návrhu zákona o adopci dětí homosexuálními páry zdvihl nejedno obočí. „Jak je to slučitelné s konservativními postoji?“ ptali se mnozí. Konservativní ale přece je, aby děti vyrůstaly v rodině, ne v ústavu! Aby do života vstupovaly vybavené dovednostmi, sociální zkušeností, pestrou emoční paletou, potřebují v duši otisk rodiny, kde se všichni ráno rozejdou do školy, do práce, aby se večer sešli a sdíleli péči o domácnost, starosti i radosti. Rodina je kontinuální „průchoďák“ s věčně otevřenými dveřmi, kterými se přichází i odchází, vrací i zůstává. Tak často zmiňovaná mezigenerační solidarita se z dětského domova nevybuduje. Tím, že najdeme potřebným dětem nový domov, dáváme šanci i „rodičům“, že nezůstanou sami, až se čas naplní. Argument, že v homosexuální rodině chybí mužský, nebo ženský vzor nemohu přijmout! Rodina je široká instituce, její součástí jsou tetičky, bratranci, dědečkové, koumáci, zhýralci, nešikové, vzteklouni, kutilové, lenoši i knihomolové – modelů nepřeberně.
Mnohokrát jsem přemýšlela, proč ti, kteří tak detailně pitvají možné dopady na dítě vyrůstající v homosexuální rodině, nezvažují možnou emoční prázdnotu, která hrozí dítěti v asexuální rodině. Tu nikdo za patologickou nepovažuje, přestože takový osud v paletě života škrtl ne odstín, ale celou jednu barvu.
